Stála jsem u baru a snažila se tento večírek přežít. Jak jsem mohla kývnout na to, že sem půjdu? Hodila jsem do sebe dalšího panáka a doufala, že alkohol mi aspoň trošku pomůže to tu překonat. Rozhlédla jsem se kolem sebe.
Žilo to tu, to se musí nechat. Jinže já bych seděla radši na koleji a učila se. Na tyhle akce jsem nebyla. Nedokázala jsem se takhle bavit. Odvázat se, jako by žádný problémy na světě neexistovaly.
“Ještě panáka, Jane?” Kývnul na mě barman. Zavrtěla jsem hlavou. Měla bych se s tím alkoholem krotit, nebyla jsem na něj zvyklá a nemuselo by to úplně dobře dopadnout. Slezla jsem z baru a šla jsem k občerstvení. Když už nic jiného, mohla bych se aspoň dobře najíst.
Vzala jsem si do pusy jednu jednohubku a koukla na mobil. Teprve čtvrt na deset. Budu se muset nenápadně vypařit, proběhlo mi hlavou.
“Někam se chystáš?” Ozval se hluboký hlas za mnou. Lekla jsem se a chtěla se otočit, ale dotyčný mi to nedovolil. Jemně mě přitisknul ke stolu a držel mě tak v šachu. “Nevypadáš, že by ses moc dobře bavila,” šeptal mi do ucha a mě polilo horko. Jak někdo může mít tak smyslný a zároveň tak děsivý hlas? Cítila jsem jeho pevné tělo tisknoucí se k mému a nechápala jsem, co se to vlastně děje. Kdo to zatraceně byl?
“Možná by si se potřebovala trošku uvolnit,” pokračoval a já se mu snažila vyškubnout, ale byla jsem bez šance. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadýchla, když v tu chvíli tlak povolil. Otočila jsem se. Byl pryč.
Kde ten chlap zatraceně byl?
Straší mi ve věži? Copak jsem si to vše jen představovala? Vypila jsem toho alkoholu tolik, abych si v hlavě vytvořila takovou představu? Bylo to vůbec možné? Potřásla jsem hlavou. Asi skutečně magořím.
Je čas jít pryč. Za jeden večer mi to rozhodně stačilo. V nejbližší době jsem se na podobnou akci nechystala.
Popadla jsem kabelku a téměř utíkala směrem k východu.
Už jsem nevnímala temný pohled, který mě vyprovázel celou cestu ke dveřím.
